V Praze stál metr krychlový pitné vody v roce 1989 zhruba 80 haléřů, letos to je 101,6 koruny. Odpovědí je úspornost. Zatímco v roce 1989 spotřeboval Pražan v průměru 202 litrů pitné vody za den, loni to byla téměř polovina – 112 litrů. I tak je voda rostoucí nákladovou položkou v životě domácností. Samozřejmě je třeba v brát v úvahu celkový růst cen a mezd a vztáhnout náklady k příjmům. V roce 1989 tedy obyvatel metropole pobírající měsíčně republikový průměr 3170 korun dal za pitnou vodu 0,15 procenta svého hrubého příjmu, zatímco loni to bylo při průměrné mzdě 35 611 korun zhruba 0,89 procenta hrubé částky na výplatní pásce.
Tři cesty pro dešťovou vodu
V bytovém developmentu se tak rozvíjejí technologie, které nejen pitnou vodou šetří, ale umožňují její opakované využití nebo náhradu v podobě zmíněné vody dešťové. „Už v předminulé dekádě se ve stavebních předpisech začal objevovat požadavek, že by ji stavebník měl likvidovat nebo využít na svém pozemku. V zásadě se to řešilo systémy vsakování, ale lidé si postupně uvědomovali, že je to škoda, a rozvinuly se tři úrovně jejího využití,“ říká projektový manažer developerské společnosti GARTAL Vít Brainhof.
První je podle něj záchyt dešťové vody v nádržích v suterénu objektu nebo na pozemku a její využití na zálivku. Zeleň se dnes objevuje na střechách, fasádách, ve společných prostorech, na terasách, domy mají předzahrádky, zahrady i sadové či parkové úpravy celého okolí. To vše znamená značný objem vody na zalévání, pokud se obyvatelé nechtějí v létě dívat do schnoucího strniště. Pokud ale hodně prší, zásobníky se rychle plní, a přitom není třeba zalévat. Přebytek vody řeší přepad, který buď stavební úřad povolí připojit do kanalizace, nebo je třeba ho napojit k vsakovacímu systému.
Vyšší stupeň představuje využití dešťové vody pro splachování toalet. „V tomto případě je nutné zřídit samostatné stoupačky k toaletám a obvykle se dává trojí filtrace, protože ve vodě nesmí zůstat sedimenty. První hrubý filtr je v okapovém svodu, následuje jemnější plastový filtr na vstupu do nádrže, který zachycuje částice velikosti písku či drobných kamínků, a pak skutečně jemný filtr před čerpadlem vodárny s expanzní nádrží,“ popisuje Brainhof.
Třetí úroveň je pak použití dešťovky i na praní prádla, kdy se oddělené stoupačky přivedou nejen k toaletám, ale i k roháčkům praček. „Tady je ovšem nutná i úprava vody tak, aby nebyla chemicky znečištěná, což už je složitější, a tedy nákladnější technologie,“ říká Brainhof. Využití dešťové vody ale podle něj usnadňují státní dotace, které mohou pokrýt podstatnou část nákladů. „Při využití na zálivku to bývá minimálně polovina,“ říká Brainhof.
GARTAL má zkušenosti zejména s tímto prvním stupněm využití, ale například v jeho komornějším projektu Riviéra Rokytka o deseti bytech poslouží dešťová voda i na splachování. „Myslím si, že když budeme na ekologii kašlat, dopadne to špatně. Takže to vnímáme jako součást naší společenské odpovědnosti i jako příležitost šetřit klientům náklady na bydlení,“ říká generální ředitel a spoluzakladatel developerské skupiny GARTAL Ing. Rostislav Petchenko. Sami zákazníci se ale podle něj na podobné šetrné technologie ptají spíše výjimečně.
Dva litry místo dvanácti
K menší spotřebě vody významně přispívají také moderní spotřebiče jako myčky a pračky nádobí, které jsou stále úspornější. Běžná pračka na šest kilogramů prádla dnes vyžaduje kolem 40 litrů vody na prací cyklus, což je o desítky litrů méně než v osmdesátých letech minulého století. Myčka si dnes vystačí se zhruba 9 až 12 litry vody na jeden cyklus, při němž se umyje až 12 sad nádobí. Srovnatelné ruční mytí pod tekoucí vodou spotřebuje až 40 litrů vody. Praní a úklid a příprava jídla a mytí nádobí přitom podle odhadů Pražských vodovodů a kanalizací představují čtvrtinu denní spotřeby vody na osobu.
Zhruba 40 procent, a tedy největší část v této bilanci, tvoří osobní hygiena a mytí rukou. Tady pomáhají úspornější a nastavitelné hlavice sprch stejně jako perlátory v bateriích, které zesilují proud tím, že do něj přimíchávají vzduch, a průtok vody se snižuje. Svou roli hraje i to, že v menší bytech jsou místo van sprchové kouty, takže koupel ve 200 litrech vody nepadá v úvahu. „V dispozicích 3+kk a výše dáváme vany, v 1+kk a 2+kk obvykle sprchové kouty. Je to dáno standardem bytu ale i prostorem, kterým se snažíte v menší dispozici co nejvíce šetřit,“ říká Brainhof.
Třetí největší položkou, která představuje bezmála čtvrtinu denní spotřeby vody, je splachování. Zatímco v minulosti byly obvyklé toalety se splachovací nádrží až na 12 litrů vody, dnes je obvyklé dvouúrovňové spláchnutí zpravidla v objemu tři a šest litrů. Ale jsou i řešení, která vystačí se dvěma a čtyřmi litry. „Standardem jsou dnes úsporné zástavné systémy typu Geberit, toalety s přiznanou nádrží už se instalují jen výjimečně,“ říká Brainhof.