Pane Chlebečku, jak hodnotíte krok stažení vojenské mise NATO z Afghánistánu po 20 letech?
Jedná se o naprosto logický a jediný možný důsledek rozhodnutí USA z této země odejít, k němuž došlo pod vedením bývalého prezidenta Donalda Trumpa (2020). Přestože Severoatlantická aliance je kriticky důležitá vojensko-politická organizace s nadregionálním významem, toto teritorium a jemu podobná leží mimo oblast její působnosti i praktického dosahu. To není kritika dosavadní angažovanosti NATO, která byla stejně logická, nevyhnutelná a v zájmu jeho členských států, ale pouze konstatování skutečnosti. Hlavním důvodem je samozřejmě propastný rozdíl mezi vojenskými schopnostmi i kapacitami mezi USA a jejich spojenci, nejen těmi evropskými. Fakticky bylo oficiální působení NATO kratší a podstatně omezenější než mise USA, probíhalo od roku 2003 (ISAF) a na celé území Afghánistánu bylo rozšířeno až v roce 2006. Jeho přímá bojová angažovanost byla oficiálně ukončena v roce 2014 a byla nahrazena podpůrnou misí, která právě skončila (Resolute Support). Přitom samozřejmě platí, že rozdíl mezi bojovými a nebojovými operacemi je v moderních konfliktech spíše imaginární.
Jaké praktické či viditelné výsledky v Afghánistánu přineslo dvacetileté vojenské angažmá vojáků NATO?
Účast amerických spojenců, a to nejen v rámci NATO, byla samozřejmě důležitá politicky i vojensky, a ozbrojené síly mnoha těchto států zažily nejintenzivnější přímé boje od korejské války nebo dokonce od druhé světové války, včetně odpovídajících ztrát na životech. Platí to samozřejmě i pro Armádu ČR. Ale díky velikosti jejich kontingentů a závislosti na logistické, zpravodajské a technické podpoře USA byl i Afghánistán především americkým konfliktem. Země se v jeho průběhu změnila k nepoznání. Týkalo se to nejen zavedení moderních informačních technologií, návratu milionů uprchlíků nebo opětovného zapojení žen a etnických menšin do života afghánské společnosti, ale především znovuzrození ekonomiky. To jsou jednoznačná pozitiva, která se ovšem bohužel nikdy nepodařilo přetvořit do udržitelné podoby a zbavit je závislosti na západních donorech a jejich vojenské přítomnosti. Spolu s jejím definitivním ukončením bohužel hrozí recidiva předchozího vývoje. Naopak nezměněná situace v oblasti produkce a distribuce drog je prohrou na celé čáře.
Svá vojska stahují i Američané. Není jejich odchod pro Washington nepřímým přiznáním vlastní porážky, protože se z Afghánistánu za 20 let nestala bezpečná země, jak se předpokládalo, a terorismus zde bují i tak?
To platí pouze částečně. Neměli bychom zapomínat, že původní strategické ambice USA nebyly tak ambiciózní. Šlo především o to, zabránit teroristickým útokům globálních džihádistů, jako byly atentáty na americké ambasády ve východní Africe (1998), torpédoborec USS Cole (2000) nebo 11. září (2001). To se alespoň v případě amerických cílů podařilo. Rozvoj a demokratizace Afghánistánu, tzv. nation-building, byl v omezeném měřítku pouze prostředkem k dosažení těchto záměrů, nikoli primárním cílem. Mimochodem, hnutí Tálibán nebylo také nikdy zařazeno na oficiální seznam teroristických organizací USA, a to z dobrých důvodů. V této souvislosti je také vhodné připomenout, že na rozdíl od změny vojenské strategie prezidenta George W. Bushe v Iráku, tzv. surge, se obdobný postup prezidenta Baracka Obamy v Afghánistánu převážně minul účinkem. Jeho tehdejší viceprezident, současný prezident Joe Biden, byl tehdy proti a měl pravdu, přestože nejen podle mínění bývalého ministra obrany Roberta Gatese obvykle stál na chybné straně národně bezpečnostních debat.
V médiích se objevily různé názory o stažení amerických vojáků, některá hovoří i o tom, že Afghánistán je pro USA ,,druhým Vietnamem". Je to nadsazené tvrzení, nebo vidíte nějaké shodné rysy či podobnosti?
To je chybný a zcela ahistorický názor. Na Vietnam musíme pohlížet v kontextu tehdejšího globálního konfliktu, tedy studené války, která po francouzském fiasku vedla k přímému vojenskému zásahu USA. Regionální dynamika však byla odlišná a následný americký neúspěch navzdory tehdejším očekáváním nevedl k dominanci komunismu v oblasti jihovýchodní Asie. Nemluvě o sebezničující vnitropolitické konfrontaci, která USA v éře Vietnamu ochromovala a jež zanechala velmi neblahé dědictví. Naproti tomu konflikt v Afghánistánu, na rozdíl od Iráku, nikdy nebyl příliš kontroverzní, pokud samozřejmě pomineme extrémy na politické scéně. To samozřejmě neznamená, že zde nemůžeme najít určité podobnosti, především v nedostatku odhodlání a soudržnosti místních amerických spojenců, kteří proto nejsou schopni účinně se bránit svým nepřátelům. Totéž platí i o chronické korupci, nízké kvalitě vládnutí a preferování partikulárních zájmů před těmi obecnými. Ale to bohužel nejsou jen specifika uvedených dvou konfliktů.
Ještě Donald Trump se dohodl s Tálibánem na tom, že Američané stáhnou svá vojska, ale hnutí nebude poskytovat útočiště či azyl žádným teroristickým skupinám. Dá se Tálibánu věřit, že slib dodrží?
Samozřejmě nikoli, Tálibán nikdy nebyl a není věrohodným partnerem, jak nasvědčují dlouhodobě neblahé zkušenosti. Bohužel, ideálním dlouhodobým řešením, rozumějme tím nejméně špatným, by bylo ponechání nevelkých reziduálních sil USA v zemi. S velmi omezeným posláním zaměřeným na kontraterorismus, zpravodajskou a logistickou podporu domácích sil, včetně dostatečného odstrašujícího potenciálu za horizontem. Podobná mise by byla reálně uskutečnitelná a nebyla by prohibitivní ani ekonomicky, ale politicky bohužel ano. Jak nedávno výstižně řekl prezident Joe Biden, za 20 let je již čtvrtým prezidentem za dobu trvání tohoto konfliktu, ale pátému ho není ochoten odkázat. To je realistické hodnocení situace, kterému se v politické rovině dá vytknout jen málo. A bez účasti USA bylo další pokračování jakékoli operace pro americké spojence samozřejmě nemyslitelné. Je ironií osudu, že mise v Iráku pokračuje i po 30 letech, i když v uvedené minimalistické podobě.
Jaký očekáváte nyní vývoj v Afghánistánu? Může dojít ke statu quo ante, to znamená k opětovnému zavedení tuhého režimu Tálibánu se stejnými praktikami?
To je bohužel velmi pravděpodobné, přestože Tálibán není monolitickou entitou. Zároveň reálně hrozí recidiva fragmentace země a zničující občanské války, která trvá téměř kontinuálně od roku 1978, s nepřímým nebo i přímým zapojením sousedních států a regionálních mocností. Totéž platí i o uprchlické vlně, která bude mířit nejen na území bezprostředních sousedů jako v 80. a 90. letech, ale především na západ, tedy do Evropy. Nezapomínejme, že Afghánci tvořili významnou a vzhledem k jejich společenským a kulturním podmínkám často i nejvíce problematickou součást minulé uprchlické vlny (od 2015). Velmi pravděpodobné je bohužel také opakování iráckého scénáře, kdy po předčasném a politicky motivovaném stažení amerických sil (2011) následoval jejich návrat a mnohonárodní vojenská kampaň proti ISIS (od 2014). Vzhledem k vnitrozemskému charakteru země a problematickým sousedům je však Afghánistán vojensky mnohem hůře dostupný, a proto bychom museli znovu absolvovat také politicky a logisticky náročný počátek kampaně z roku 2001.
Proč jsou vlastně vládní afghánské síly i po 20 letech tak slabé, aby mohly efektivně potlačit hnutí Tálibán? Mohlo se v tomto směru za takovou dobu udělat více?
Obávám se, že jsme udělali maximum možného, možná i více než to, a právě to je paradoxně ten největší problém. Oprávněná kritika postupu Západu by mohla znít tak, že sám jednal příliš extenzivně, ale neposkytl dostatek prostoru pro domácí řešení místních problémů. Ta by sice přirozeně byla z našeho pohledu nedostatečná, nedokonalá a hluboko pod úrovní obvyklých standardů, ale mohla být mnohem udržitelnější v místních podmínkách i bez naší přímé vojenské angažovanosti. To platí i pro velké množství sofistikované výzbroje a výstroje západní provenience, která ovšem bez odpovídající údržby, logistiky a dodavatelských řetězců nebude mít velký praktický význam, stejně jak jsme to viděli v případě Iráku a jeho boje proti ISIS. Právě naopak, může být snadno obrácena proti nám, stejně jako v uvedeném případě, nemluvě o předchozích neblahých zkušenostech právě z Afghánistánu s výzbrojí dodanou v 80. letech. Také probíhající evakuace nejangažovanějších afghánských spolupracovníků západních jednotek za chaotických okolností a na poslední chvíli nám rozhodně neslouží ke cti.
Čemu přičítáte skutečnost, že se nikomu v historii - Britům, Sovětům ani Američanům - nepodařilo Afghánistán zcela ovládnout?
Mimochodem, to se nepodařilo ani Alexandrovi Makedonskému (4. století před Kristem), který je jednou z ikon vojenské historie, jemuž přisoudila přízvisko Veliký. Na rozdíl od viktoriánské Velké Británie nebo Brežněvova Sovětského svazu cílem USA ani NATO nikdy nebylo tuto zemi ovládnout, o jejich motivaci tu již byla řeč. Obyvatelé teritoria, které dnes známe jako Afghánistán, byli vždy chudí, ale především hrdí a nezávislí, a zároveň se jednalo o kmenovou společnost a pestrou mozaiku nejrůznějších etnických skupin. Země dlouhodobě fungovala na principu hluboké decentralizace a reálný dosah centrální vlády nikdy nebyl příliš velký. Pokusy o změnu statu quo, včetně importu odlišné kultury a hodnot, proto obvykle vyvolal nepřátelskou reakci na lokální úrovni. Tento stav zároveň opakovaně poskytoval prostor pro cizí vměšování a vytváření dočasných a proměňujících se koalic mezi domácími i zahraničními aktéry, vedoucí k časté vnitřní nestabilitě. Uvedenou situaci v posledních desetiletích dále zkomplikovala aktivita globálních džihádistických sítí (Al-Káida, ISIS), které budeme muset nadále čelit i bez přímé vojenské přítomnosti v zemi.