Akciové trhy jsou na maximu, nemovitosti se vymknuly kontrole, výnosy dluhopisů jsou na nule i pod ní, rekordy padají v umění a svět se znovu zbláznil dokonce i do hokejových kartiček.
Chtělo by se tvrdit, že je to navzdory pandemii, ale ono je to především díky ní. Vytvořili jsme si svět, ve kterém nemůžeme nechat skoro nic padnout. Nejsou to jenom banky, které jsou „too big to fail“, ale celé trhy. Když padají, je to protiinflační riziko, tak se musí začít pumpovat. Nemůžeme jinak.
Od roku 2008 vyrostla peněžní zásoba ve Spojených státech o 150 %, jen za rok 2020 to bylo 25 %. Inflace je mnohem nižší, takže není těžké odhadnout, kde tyto peníze končí. Investují se. Roste všechno, na co se podíváme. Pumpujeme druhá dvacátá léta. Na rozdíl od těch ve 20. století ale nyní víme, že je černý pátek jen tak neukončí. Jakýkoliv jeho náznak jednoduše dopumpujeme.
V bouřlivých dvacátých letech rostla peněžní zásoba „jenom“ o 4 % ročně, i když někteří ekonomové ke standardním výpočtům přidali i další položky blízké penězům a dostali se téměř na dvojnásobný růst. V tomhle ohledu jsou současná dvacátá léta ještě bouřlivější, než byla ta před sto lety.
Centrální banky přidaly ještě jednu obří pumpovací páku a přidali se na stranu nakupujících. Přes deset let masivních nákupů aktiv centrálními bankami se zapsalo do učebnic a z dříve nekonvenčního nástroje se stala standardní politika, bez které si už nedovedeme představit fungování světa. Centrální banky nakupují tak moc, že si řecká vláda půjčuje za záporné úroky. Tak moc, že výnosy z aktiv poklesly k nule napříč sektory. Výnosy z pronájmů nemovitostí se dostávají do záporu. Úroky na spořících účtech jsou k smíchu. Není výjimkou, že je očekávaná dividendová návratnost investice do akcií v řádech stovek let.
Extrémně nízké výnosy tlačí investory do spekulací. Stále více investic do nemovitostí není kvůli výnosu z pronájmu, ale kvůli sázce na rostoucí cenu. A klidně byt nechat prázdný. Je to jen a pouze důsledek měnové politiky, i když hledáme viníky všude jinde. Akcie se nekupují kvůli dividendám, ale jako spekulace na růst. Lidé experimentují s alternativními investicemi, nad kterými by se dříve ani nezamysleli. Hrají si na Robinhoody a doufají, že trefí zázrak, který jim z kapesného udělá dost peněz na Lamborghini. Konzervativní investor se nestačí divit.
Dvacátá léta budou bouřlivá, protože jsme se za sto let nepoučili. Neumíme problémy, které jsme způsobili všemi těmi novými penězi, řešit jinak než ještě více penězi. Peníze tečou a potečou proudem. Na rozdíl od jazzových let ale nákladem nebude Velká hospodářská krize. Nákladem je otevírání nůžek mezi bohatými a chudými, mezi vlastníky finančních aktiv a lidmi na fixních příjmech, mezi vlastníky nemovitostí a nájemníky a mezi dalšími skupinami, které z bouřlivých peněz získávají více a méně. Nákladem jsou populistická řešení, po kterých rádi sahají politici ve snaze zalíbit se svým voličům. Náklady budou vzdálené a neviditelné.
Není to charleston a Ford Model A. Je to Robinhood a Lambo. Nahoďte obleky, vytáhněte zaprášená boa. Nezbývá nám nic jiného, takhle jsou napsaná pravidla hry.
Dominik Stroukal, hlavní ekonom Platební instituce Roger