ČNB musela do značné míry držet krok, jinak by česká koruna musela bojovat s tím, s čím neustále bojuje třeba švýcarský frank: všichni “do něj utíkají”, frank tím neustále posiluje a švýcarské exporty si pak nikdo nemůže dovolit kupovat.
Klesající úrokové míry ještě nějaký čas dovolovaly reálné zhodnocení úspor, protože inflace byla nízká. I v Česku jsme zažili několik let takřka nulové inflace, a tak nízké úrokové sazby střadatele tolik nebolely. Když v roce 2017 inflace znovu ožila, bylo stále těžší dosáhnout reálného výnosu bez výraznějšího zvýšení rizika.
Ekonomové se dodnes neshodli, proč je reálný úrok tak nízký. Jednoduché vysvětlení ale existuje: centrální banky tisknou peníze. Po americkém Fedu se přidala i Evropská centrální banka, je to ale zčásti zástupné vysvětlení. Peníze začaly banky tisknout v momentě, kdy již nemohly realisticky dále snížit úrokové sazby do záporu. Vše nasvědčuje tomu, že takzvaná přirozená úroková míra je dnes skutečně nízká a centrální banky podle ní přizpůsobují tu svou, krátkodobou.
Vysvětlení nízké přirozené úrokové míry se nabízí několik. V uplynulých desetiletích lidstvo velmi zbohatlo. I ti nejchudší lidé planety jsou dnes (až na výjimky) bohatší, bohatí zbohatli o něco více. Svůj majetek i hotovost méně utrácejí za spotřebu, takže jsou světové finanční trhy více zaplaveny volnými penězi. Velká část nového světového bohatství vznikla v Číně a ta historicky spoří více. Úspory obyvatel se rovněž dostávají na světový trh.
Ačkoliv se to zdá nepravděpodobné, podle jistých měřítek technologický pokrok zpomalil. Velkou část digitálního pokroku navíc původně financovaly vlády či armády. Podle některých ekonomů tak v posledních dekádách relativně ubylo zásadních velkých technologických projektů, minimálně v porovnání s množstvím volného kapitálu. A pak tu máme větší nejistotu. Burzovní krach ze začátku tisíciletí, finanční bouře 2008 i covidová bomba zvýšily motivaci všech k vyššímu spoření. Čistě kvůli zajištění. A čím více lidí spoří, tím těžší je na samotném spoření vydělat.
Změnily se také formy střádání a investování. Dnes již i běžný střadatel nepotřebuje banky nebo brokera, aby se dostal k podílu na výnosu z investic skutečných investorů. A tak je možné využít mnohem přímější propojení se zdrojem růstu hodnoty: vstoupit do světa investic. Investice neznamenají sedět nad sloupcovými grafy a sledovat, co zrovna roste či klesá a podle toho proklikávat svoje portfolio.
Schopnost burzy správně ocenit hospodářskou aktivitu a potenciál firem je dnes pravděpodobně menší než v době rozmachu burz. Burza primárně pracuje se standardizovanými výsledky, ale firmy jsou dnes mnohem specializovanější, komplexnější a hlavně různorodější, a tak nemusí být srovnatelné.
To je jeden z důvodů, proč se do světa rozšířila moderní forma investování do Private Equity, kdy PE investor investuje přímo do většinou většinových podílů ve firmách. Trpělivě pracuje na zvyšování jejich tržní hodnoty a v konečném čase několika let realizuje exit a zhodnocení své investice.
Výhod to má několik. PE investor má zkušenosti a expertní tým, který je schopen zanalyzovat situaci ve firmě i pod povrchem publikovaných finančních výkazů. PE investor investuje primárně vlastní prostředky, i proto je při své práci pečlivější. Jako většinový vlastník má sílu prosadit změny, které povedou ke zhodnocení investice. Při vstupu jedná rychle a operativně.
Na trhu samozřejmě dál působí i „tradiční“ forma zprostředkovaného investování prostřednictvím investičních fondů. Mívají menší podíl na prosazování změny k lepšímu v investovaných firmách, často mají spíše dobrý „čich“ na to, kde se děje (nebo bude dít) něco zajímavého. A většinou investují primárně prostředky svých vkladatelů, jen někdy také své vlastní.
Přesto skýtá fondová struktura zejména na českém trhu výhody, kvůli kterým se těší přízni střadatelů. Všechny investiční fondy včetně NRIF (Natland rezidenční investiční fond) jsou dnes v Česku regulovanější než dluhopisy, a proto jsou u investorů populárnější.